Jak jsme si jeli pro medaili

Nápad zúčastnit se vzešel z mojí hlavy v červnu, a přesně 27. 6. jsme měli s Františkem úplně první trénink. Ještě několik dalších tréninků bylo takzvaně „oťukávacích“ a při nich jsme se s Františkem shodli, že si jako taneční partneři sedíme, jsme naladěni na stejnou notu, máme rádi stejný styl, a tak už nebylo cesty zpět.

Následovalo dlouhé období hledání prvků a kombinací na tyči a hledání hudby, která je pro choreografii naprosto klíčová a zásadní; a přemýšlení nad příběhem, který bychom chtěli ztvárnit. Věděli jsme už od začátku, že bychom chtěli zatančit příběh lásky, a taky jsme věděli, že jeden z nás v tom příběhu umře. Původně měl jít František do války a už se nevrátit, postupem času jsem ale já měla onemocnět a opustit Františka, a tak to nakonec i zůstalo. Vzhledem k tomu, že čím víc se blížil termín soutěže, tím víc byl František marod, tak to vypadalo, že nakonec na pódiu bude na smrt on… ale protože je profesionál a gentleman, tak jsem v klidu mohla zemřít já podle původního plánu.

Hudby jsme navybírali spousty, ale žádná nebyla „to ono“. A až jsme upadali do skepse a už málem vybrali variantu tančit do ticha za občasného doprovodu vrznutí kůže o tyč, z recepce se ozvalo: „Pojďte okamžitě sem, mám to!“ A tak nám ji vybral Štěpán… koneckonců, že se já vůbec něčemu divím… Štěpův výběr vždycky sedne jak zadek na hrnec.

A tak se trénovalo a trénovalo, dvakrát, třikrát, někdy i víckrát týdně. Pěkně poctivě. Ani jednou se nestalo, že by někdo remcal, že se mu nechce, a tak nepřijde, anebo že nemá čas. A přesně tak to totiž má být. Trénovat přes léto není žádná sranda, v horku se extrémně potíte, klouže to… však většina čtenářů mi dá jistě za pravdu. A teď si to představte ještě ve dvojici. Kolikrát život vašeho partnera závisí jen na vás, je to velká zodpovědnost… v tu chvíli nesmíte znát bolest, prostě nesmíte povolit, nebo přizabijete sebe i jeho. A jak to tak bývá, nikdy nejde všechno úplně hladce, občas někdo spadne, nebo si přistoupne vlasy či partnera, anebo partnerovy vlasy; a taky se nám do tréninku, navzdory vážnému tématu příběhu, vloudil nešvar záchvatů smíchu. Čím jsme se snažili být vážnější, tím míň nám to šlo. A jestli něco v záchvatu smíchu opravdu nejde, tak vyšplhat ani o píď. Smích vás připraví o veškerou sílu. Vždycky nás ale náležitě zchladil Štěpán, který nám nadal jak dvěma malým smradům, a vzal si nás do parády na „ruský“ způsob. Pak už jsme se nesmáli. Pak už se nám chtělo spíš brečet. Štěpo, děkujeme!

Jakmile jsme měli sestavenou choreografii, začali jsme obrušovat její hrany a víc se nořili do příběhu. Občas jsme se přistihli, že se během tancování sami dojímáme… upřímně, opravdu tam máme místa, kde to tak prožíváme, že máme slzy na krajíčku. Postupně jsme odstraňovali všechny pohyby a gesta navíc, která v proplouvání příběhem neměly žádný význam a překážely tam. V tomto nám opět pomohl Štěpa, bez kterého bychom nebyli sami schopni takové chyby identifikovat.

Najednou se přiblížil začátek září a termín odeslání přihlašovacího videa do soutěže. Řeknu vám, natočit přihlašovací video je peklo. Zvlášť, když za kamerou stojí pedant Štěpa a řve na vás. A pak vidíte to video a dojde vám ve vší naštvanosti, že má fakt pravdu, sakra. Nakonec se to po x pokusech povedlo, ani nevím, kolik jich bylo, ale vím, že jsme začínali za okny se žhnoucím sluncem a končili za svitu měsíčku v hluboké tmě. No co, aspoň trochu zanikly modřiny, mozoly, otlačeniny a kruhy pod očima.

Už to nebudu prodlužovat, prostě jsme nakonec postoupili do finále a 2. 10. odfrčeli ranním Leo expresem do Prahy do divadla ABC. Nikdy dostatečně nepoděkuju za doprovod a úžasnou podporu lektorkám Helči, Jindřišce, Terce a kurzistce Martině, které strávily kvůli nám celý ten dlouhý den v Praze. Hela s náma nejela z Olomouce, ale čekala nás v Praze na nástupišti s cedulkou "winners" a musím říct, že byla naprosto k sežrání. Jindřiška si odskočila na bio-eko-veletrh, aby si tam pomazlila prasátko a Terka s Marťou obrážely obchody a zkoušely si různé extravagantní modely, zatímco my s Františkem jsme se snažili vydobýt si mezi ostatními soutěžícími prostor pro vyzkoušení tyčí a prostoru na pódiu střídavě se zvládáním stupňující se trémy na WC.

Nejhorší na celém tom soutěžním dnu bylo to čekání. Kvůli registraci a prostorovým zkouškám jsme museli být v divadle už od rána, ale na řadu jsme měli přijít až o půl osmé večer. To čekání je prostě nejhorší a totálně ubíjející… ale přece jen ve dvou se to táhne líp, a tak jsme to prostě přežili. Na většinu předešlého programu jsme se usadili v hledišti a pozorovali ostatní soutěžící, až se konečně nachýlil náš čas. Ještě několik návštěv WC, pořádné rozcvičení za šálami vedle pódia… pokud jste pole dancer/ka, moc dobře víte, že bez pořádného zahřátí se na tyč prostě neleze! A teda musím říct, že jestli mám u něčeho ambivalentní pocity, tak jsou to právě momenty na soutěži před nástupem na pódium… ta atmosféra všude kolem… ať jste s ostatními soupeři jací chcete, najednou jste všichni na jedné lodi a nemusíte promluvit ani slovo, a přesto všichni tu nervozitu a zároveň těšení se sdílíte a navzájem si přejete, ať to neklouže a nikomu se nic zlého nestane. Ten pocit, když vy ještě nejste na řadě, a soutěžící před vámi už to mají za sebou a vydechují v zákulisí… ten pocit, když už víte, že je před vámi číslo, po kterém už přijdete na řadu… ten pocit, když už slyšíte svoje jméno a kráčíte na plac… nervy, endorfiny, strach a těšení se… neskutečná směska, ale úžasná! A pak tam vkročíte a užijete si to. Najednou je divadlo celý váš vesmír a v momentě, kdy je vašich několik minut slávy, vy komunikujete s celým tímto vesmírem a on zase s vámi. To je ta nejlepší droga na světě. A najednou je konec, hudba dohrála, a vy máte pocit, že to bylo strašně krátký a nejradši byste si to zajeli minimálně ještě dvakrát. My s Františkem jsme z pódia jen tak neodešli: i přesto, že mezi diváky v divadle bylo jen pár nám spřízněných duší, vysloužili jsme si obří, dlouhý a neutichající potlesk. Ještě teď, když píšu, mi znovu běhá mráz po zádech.

Po nás už proběhly jen tři čísla a po chvíli doprovodného programu a rozhodování poroty přišlo vyvrcholení celého našeho snažení – vyhlášení výsledků. A ten pocit, když za ten večer znovu slyšíte svoje jméno… nějak mě nechtěly poslechnout nohy – to bylo asi tím, že mozku hodnou chvíli vůbec nedocházelo, že má dát nohám pokyn k pochodu směrem k bedně. Medaile, diplom, gratulace, potlesk, slzám dojetí jsem se bránila vší silou, ale neubránila. No a co. A pak znovu, když jsme vyšli z šatny, nás ve foyer vítaly otevřené náruče naší olomoucké podpory – Marťa, Terka, Jindřiška, a Hela s flaškou šampáňa a pytlíkem oříšků… a pak znova, když jsem si ve vlaku projížděla na Facebooku reakce vás všech. A pak mě z toho všeho tak rozbolela hlava, že se vlaková párty odložila na neurčito a pražské šampáňo ještě stále leží v Tanceláři v lednici.

Děkuju všem, kdo nám fandili. Bez vás by to jaksi… nebylo ono. A už teď se těšíme a lednové Mistrovství Evropy v pole art, kam jsme se kvalifikovali. Díky, Štěpánku, můj báječný muži. Díky, Františku, můj nejlepší parťáku! Díky Tanceláři, můj báječný týme.


Míšin blog

Blog o Tanceláři, pole dance, pohybu, tanci, o mně, a taky o vás a o všem a o všech okolo.

Poslední články

20.06.17
Mistrovství Pole Sport ČR 2017 očima doprovodného týmu v podání Jindřišky.
Celý článek...
26.01.17
Pole sport/pole dance na vás útočí ze všech stran. Tisíce různých ohromujících krkolomných fotografií a videí pole dancerek a pole dancerů na vás vybafují ze všech zákoutí médií, až skoro nejde je nemít vypálené na sítnici. A prostě jste dospěli k rozhodnutí, že to chcete taky zkusit...
Celý článek...
16.11.16
S TaPárty je to jako s Vánoci… člověk se na ně těší jak malej Jarda, připravuje se, nervuje se, aby bylo všechno tip ťop, a ono to všechno jen tak profrčí kolem vás a najednou je po všem. Dojmů a vzpomínek ovšem zůstalo mnoho, tak se pojďme společně ohlédnout.
Celý článek...
12.10.16
Nápad zúčastnit se vzešel z mojí hlavy v červnu, a přesně 27. 6. jsme měli s Františkem úplně první trénink. Ještě několik dalších tréninků bylo takzvaně „oťukávacích“ a při nich jsme se s Františkem shodli, že si jako taneční partneři sedíme, jsme naladěni na stejnou notu, máme rádi stejný styl, a tak už nebylo cesty zpět.
Celý článek...