Mistrovství Pole Sport ČR 2017 očima doprovodného týmu v podání Jindřišky.

Když jsem se dozvěděla, že Míša zvažuje účast na MČR Pole sport, byla jsem nadšená! Vy to totiž asi nevíte, ale naše Míša, jakmile má někde vystupovat, nebo soutěžit, se změní na vílu a vypadá, jako by vystupovala od plenek. Tentokrát se nezměnila přímo ve vílu, ale v elfku..i když .. to je vlastně skoro to samé.

Co se týče hudby, měli oba se Štěpou jasno - vybrali jejich společnou oblíbenou písničku, no a jakmile je hudba, je vlastně skoro hotovo. Floorwork měla vymyšlený asi za pět vteřin a o tvorbě sestavy vám nic neřeknu, protože si jí nikdo nevšiml. Míša vždycky tak nějak postávala, chvilku do něčeho vlezla, pak se zavřela sama v sále a naráz byla na světě dechberoucí sestava u které jedno oko nezůstalo suché.

Vedle vlastního tréninku pak ještě Míša se Štěpou domýšleli  a ladili semifinálové sestavy pro naši Evičku a za juniory pro Gabku, Gabku a Lauru. Celá tato sestava v čele s hlavní "mamkou" Renčou se pak vypravila na semifinálové kolo MČR, které se konalo 23. 4. 2017 v pražském divadle Hybernia. My všichni jsme doma trpěli žaludeční nervózou a nechutenstvím a neustále jsme obnovovali příspěvek na facebooku, speciálně založený pro novinky z mistrovství. Tehdy jsem si řekla, že takovou chybu, že nepojedu, už nikdy neudělám (a taky že ne!). První zprávy byly, že z holek bohužel žádná nepostupuje. Přesto byly úžasné a jsme na vás, holky, všichni strašně moc hrdí! :) Z lektorů pak do finále postoupila naše Míša. (Reni ještě jednou děkujeme za horké novinky po čas celého dne, lepší reportérku a mamku pro všechny holky jsme si ani nemohli přát).

Celý následující týden se nesl v duchu příprav na vystoupení Tanceláře na Horním náměstí, proto Míša nechala domýšlení finálové sestavy na dobu, až bude trošku klid. Toto vystoupení  ale bylo pro naši Míšu téměř doslova "zlomové". Hned na začátku našeho společného dua si Míša pohmoždila žebro (zlí jazykové tvrdí, že jsem jí to v zápalu vášně udělala já, ale ne, fakt!). Kvůli tomu pak nějakou dobu nemohla vůbec trénovat a v podstatě všechny tréninky syčela v zadu v sále bolestí. Ani tady jsme přes frekvenci a hlasitost syčení neregistrovali Míšiny tréninky a na otázky, jak to s pohmožděným žebírkem zvládá, vždycky jenom pokrčila rameny, že tak nějak normálně. Poprvé jsme její sestavu viděli až na TaParty, kde byla jako poslední číslo třešničkou na dortu. Míša měla natrénováno, tak se hned další víkend, 17. 6., mohlo jet!

Tentokrát byla naše sestava o pár lidí chudší. Vlakem jsme já, Míša a Laura vyjížděly už v 6:54. Pro někoho je vstávání v 5:30 každodenní rutinou, my jsme se ale bezpečně z dálky poznaly podle svítících vaků pod očima, plouživé chůze a povzdechů, doprovázených zíváním v pravidelných intervalech. Jediná věc byla jistá - ve vlaku nesmíme usnout. Míša je totiž přesně ten zákeřný skřítek, který ve vlaku nikdy nespí, ale čeká, než usnou ostatní, aby je mohla vyfotit, nebo jim lihovkou namalovat kníra. Cesta nám ale v tomto složení ubíhala krásně rychle a hned po příjezdu a první čůrací pauze na pražském nádraží jsme podle navigace vyrazily znovu do divadla Hybernia. Přestože jsme věděli, že Míša není příliš orientální člověk, nechali jsme ji, aby byla na chvíli vedoucí zájezdu ona. My dvě s Laurou na tom totiž nejsme o moc líp. Míša nás ale s překvapením jak jejím, tak naším, bez sebemenšího zaváhání dovedla až před divadlo.

Hned na začátku jsme si vystály krátkou frontu k registraci, kde Míša dostala svou visačku "soutežící", já mou visačku "trenér" a Laura její pásek na ruku. Hned na to začal kolotoč rozcvičování, čekání a kurzu sebeovládání při snaze dostat se na řadu při osáhávání tyčí a zkoušení spinu. Všude na jevišti lítaly nohy, ruce, na zemi ležely šňůry, rozštěpy, mosty..a my s Laurou jenom seděly, jedly naše poslední zbytky svačiny a vedle žvýkání hleděly s otevřenou pusou na všechny ty úžasné sportovkyně - a uprostřed nich na naši skvělou Míšu v nádherném kostýmu od Vendulčiny maminky.

Taková soutěž, to totiž není jenom dorazit na místo, ukázat skvělý výkon, odvézt si medaili a doma si po večerníčku spokojeně ducnout. To je brzké vstávání, stres, jestli stihneme registraci, která je do 9:50, pak rychle vyzkoušet prostor, na což je čas do 10:20 a dál už jenom čekat, čekat a čekat se staženým žaludkem. No a tak jsme taky čekaly.

Sledovaly jsme čísla dětí, pak juniorů A, juniorů B, parapole a amatérek. Mezitím za našimi sedačkami Míša postupně pospávala, posedávala a nebo sledovala soutěžní čísla. Čím víc se blížil čas 16:00, kdy měla být na řadě, tím se zvyšovala frekvence chození na toaletu, nervózních pohledů a motivačních frází. Najednou paní ředitelka zavelela, že skončí tohle číslo a jdeme dolů - a tak jsme šli. Laura zůstala na balkoně, aby mohla Míšin výkon natočit a já šla dolů do zákulisí, kde byla krátká fronta tvořená ostatními soutěžícími naší kategorie. Postupně od nás odcházela dobrá nálada, vtípky přestávaly být vtipné a jinak veselé holky se měnily na malé uzlíčky nervů. Dojela poslední slečna, Míša dostala poslední břicháč pro štěstí a šlo se na to. A víte co? Míša byla úžasná. I přes zprávy od ostatních soutěžících Míša na tyči držela jak přibitá a zase z ní byla ta naše éterická víla, elfka v modrém kostýmu. Ještě teď, když to píšu, se mi klepou kolena. Soutěžní číslo skončilo a za mnou se ozvalo - "Tyjo, ta dělala triky které jsem v životě neviděla." No a já byla v tu chvilku pyšná mamča a hrdý "trenér" (ano, předtím jsem viděla to vystoupení jen jednou, ale visačky nikdy nelžou). Tak jsem se jenom na slečnu otočila s pohledem - "Jasně, to je přece naše Míša" a už jsem chytala vílu, která na mě celá rozzářená z rozběhu skákala.

Na vyhlášení jsme už čekali v místním baru teď už i se Štěpou. Z víly se stal pirát a při pití druhého drinku jsme se pomalu zvedali a odcházeli na vyhlášení.

Míša se sice neumístila na prvních třech příčkách, pro nás je ale vítězka :) přece jenom - ze třiceti čtyř soutěžících se probojovala do nejlepší desítky a to už stojí za to! <3

---

Blog o Tanceláři, pole dance, pohybu, tanci, o mně, a taky o vás a o všem a o všech okolo.