Sbalily jsme si pár kraťásků a podprsenek a vyrazily na víkend plný dobrodružství. (Sice nechápu, jak podprsenky můžou zabrat celej kufr auta a ještě většinu místa vzadu na sedadlech, ale jsou věci mezi nebem a zemí… ). Už cesta stála za to – jely jsme Heliným Pežotkem , kterému vypověděly službu ostřikovače, a tak jsme, vzhledem k počasí, stály na každým rohu a umývaly přední sklo. A když jsme zastavily na přeleštěnou v Sedlčanech, vlítly jsme do tamního Lidlu, že si nakoupíme banány na svačiny a vínko na oslavu našich úspěchů. Samozřejmě první regál, u kterýho jsme skončily, byl naplněn oblečením. Prostě klasický baby, co byste po nás chtěli.  Směrem k pokladně jsme popadly banány a láhev vína a chystaly se platit. Ovšem úplně nás rozsekala paní prodavačka, která po Janě chtěla ukázat občanku a potom pod pultem na prstech počítala, jestli má Janča už 18. Takže jestli ještě pořád váháte, zda začít s pole dance, tak do toho určitě jděte, protože pole dance dělá hezká těla a zaručeně omlazuje!

 Počepice po Sedlčanech přišly už brzy, ještě ani nestihl doznít záchvat smíchu z  Lidlu. Statek, kde jsme měly bydlet, jsme s drobnými obtížemi nakonec našly. Přivítaly nás dvě kočky – jedna malá a chlupatá jménem Brambora a druhá trošku větší a bez chlupů - Růženka. Brambora se při ubytovávání u nás zabydlela a vždycky, když jsme pak větraly střešním oknem to naše potréninkové mikroklima, vlezla dovnitř a uvelebila se u někoho v posteli. (Růženka k nám oknem do postele nelezla, ale to nevadilo, protože jsme si jí do sytosti užily při trénincích.)

Tréninky s Růženkou byly jak jinak než boží, k tyčování jsme ještě měly jógu, balet a strečink s báječným Michalem, a to vše jsme akorát prokládaly jídlem. Představovaly jsme si, jak budeme v Počepicích pařit, ale po trénincích jsme byly rozlámaný jak Studentská pečeť, takže do álejí se neblinkalo. Aspoň jsme mohly zachovat dekórum, ha, ha. Nasmály jsme se nicméně víc než vydatně, chvílemi jsem uvažovala, jestli mě víc bolí tělo od tréninku, nebo od smíchu. Víno jsme si otevřely až v sobotu, a já se v pokročilejší noční hodině jala holky na pokoji učit hrát poker. Asi jsem to vysvětlovala hodně nahlas a důkladně, protože o hlas jsem skoro přišla, a na druhý den při snídani se nám všichni smáli a prý „co jsme to hrály, že jsme pořád hledaly diamanty“. Tak říkám kárám diamanty, no. (A ještě mám vlastně pro káry jeden alternativní název, ale ten jsem očividně nepoužívala, protože to by ty poznámky u snídaně vypadaly asi jinak).  Jo, a taky si neodpustili okomentovat naši společnou sprchu, která se odehrála ještě před hledáním diamantů. V našem stavu jsme si v noci jaksi neuvědomovaly, že jsme trochu hlučnější a může být třeba i slyšet, co říkáme.. jako třeba „Nestříkej ven a pohni – jóó, už budu“… … .

 Poslední trénink v neděli jsme odtančily z posledních sil. Dokonce až tak, že Hela nebyla schopná si obléct legíny, a tak jsem jí před zraky všech zúčastněných v totálním záchvatu smíchu pomáhala já. Vypadalo to, jako když matka na drogách přebaluje svoji retardovanou dceru.

Už dlouho jsem takhle někde nebyla a fakt jsem si to užila. Děkuju Růžence, Michalovi, a taky Johnymu Mačetě, Lupinovi, Erichovi, Bramboře a té úžasně sympatické slečně z kuchyně, jejíž úsměv má stoprocentně léčivé účinky. A hlavně děkuju mým úžasným tancelářským holkám Helči a Janči a naší plyšové opičce Judynce, která na nás celou dobu dávala pozor.

A holky, nezapomeňte, jak říká náš ujo šéf: „Co se stalo v Počepicích, zůstane v Počepicích!“

.

 

Blog o Tanceláři, pole dance, pohybu, tanci, o mně, a taky o vás a o všem a o všech okolo.